O veslaři, jenž pomáhal vrátit lesk ČVK Praha
Neměl na výběr, rodiče veslovali, navíc už od svých čtyř let nebydlel jinde než v loděnicích. Naplno začal Jan Navrátil s veslováním v deseti letech, kdy soupeřil na soustředěních například s mistrem světa Ondřejem Synkem. „V mládežnických kategoriích jsem vždycky získal medaili a byl členem juniorské reprezentace, protože ale nejsem vysokého vzrůstu, tak jsem si to namířil k trenéřině,“ vzpomíná Navrátil a dobře udělal.
Podařilo se mu oživit tradiční Český veslařský klub Praha, vychoval talenty a dostal se do TOP 30 projektu Díky, trenére, který oceňuje lidi, kteří přivádí děti ke sportu.
Nejprve pomáhal svému otci s mládeží v Jindřichově Hradci, poté jako voják přešel na Duklu, a to na pozici maséra. Na nejvyšší úroveň nakoukl v době, kdy spolupracoval s českou reprezentací, staral se o veslaře, pomáhal s lodním příslušenstvím. Všímal si práce špičkových trenérů...
„Jenže mi z masírování začalo bolet předloktí, což je problém. Všiml si toho i jeden z trenérů Petr Blecha, jehož tatínek je předsedou ČVK Praha. Napadlo ho, že bych mohl zkušenosti předávat,“ popisuje Navrátil. „Tak jsem se rozhodl přejít na druhý břeh a zakotvil naproti Dukle.“
Jenže tradiční Český veslařský klub Praha nebyl v té době v dobré kondici. Málo svěřenců, trenérů, kteří se práci s dětmi navíc nemohli naplno věnovat...
„V podstatě nebylo koho trénovat, základna se rozutekla, některé děti veslování nebavilo, tréninků bylo málo,“ vzpomíná Navrátil. První krok byl jasný – sehnat veslaře. A tak začal pořádat nábory, chodil do škol na tělocviky, objížděl veletrhy volnočasových aktivit, vyráběl letáčky, tvořil webové stránky...
„Začínali jsme zhruba v počtu šesti žáků a čtyř dorostenců. Nyní máme v kategorii žáků 23 závodníků, v dorostu sedmnáct. Průměrně se nám počet svěřenců zhruba ztrojnásobil,“ těší Navrátila, který pracuje na pozvednutí oddílu od roku 2007.
Co je pro něho při trénování prioritou? Docházka! „Veslování je o celoroční práci. Chci, aby si můj svěřenec před závodem řekl, že tréninku věnoval maximum, proto musí vše zvládnout. Nutností je vyvolat ve sportovci chuť předvést nejlepší výkon, celoročně ho motivovat. Když konkurence spí, my pracujeme na rozdílu,“ svěřuje se Navrátil, který se setkával dříve s předsudkem, že je veslování pouze o veliké dřině.
„Vesla vám kladou pouze takový odpor, jakou silou na ně dokážete působit, čili odpor roste s fyzickou zdatností sportovce. Proto náš sport mohou dělat desetileté děti, ale i osmdesátiletí chlapi.“
Navrátil se tak snaží trénink s těmi nejmenšími zpestřit – cílí na všeobecnou pohybovou zdatnost, na Veslařském ostrově s nimi jezdí na kolečkových bruslích, hrají fotbal, vymýšlí opičí dráhy. Základem všeho jsou zkrátka vtípky. „V loděnici máme velkou srandu, vtípky přebírají i mí kolegové trenéři. Snažím se mít hodně přátelský způsob, pokud začnu mluvit vážně, tak všichni cítí, že opravdu o něco jde,“ líčí kouč, který během tréninků pouští svým svěřencům také komedie. Filmy samozřejmě běží v pozadí během dlouhých neintervalových tréninků na trenažéru.
„Jinak by koukali do zdi a slyšeli by jen, jak šumí větráky. Kdyby byl ale děj příliš dramatický, odvádělo by to jejich pozornost,“ směje se srdcař ČVK Praha, jehož klub se pohyboval v roce 2007 až na 26. místě v celkovém hodnocení. Od roku 2010 se ale zvedl a nyní se drží v první čtveřici českých oddílů. Dokonce třikrát celkově vyhrál Pohár mládeže a Navrátilovi svěřenci brali také medaile z mistrovství Evropy juniorů. Jaké má další cíle? „Dotáhnout někoho na olympijské hry,“ dodává Jan Navrátil.
sdílet | Zpět