Motto kouče Michálka? Děti se nechodí učit hokej, ale hrát si!

06.08.2015

Když věčně stonající prvňák přišel domů s tím, že se chce přihlásit na hokej, chytali se rodiče za hlavu. Nezbláznil ses? Vždyť na stadiónu je zima, budeš pořád nemocný. Nakonec je Ondřej Michálek (29 let) z Děčína, v současnosti učitel tělesné výchovy a matematiky na základní škole sídlící blízko zimního stadionu, přece jen přemluvil. V tu chvíli se hokej stal pro něho osudem. Nyní Michálek s licencí A působí v místním hokejovém klubu a je jedním z vybraných v soutěži „Díky, trenére“, kteří vedou děti ke sportu.

První dva zápasy hrál Michálek v poli, ale už v té době ho vábilo brankářské nádobíčko. Snil o tom mít tu krásně pomalovanou masku a nedovolit, aby někdo trefil jeho branku. Nakonec ho trenér do ní opravdu poslal. Snad i proto, že držel hokejku v levé ruce a proti takovému brankáři bývají útočníci tradičně v nevýhodě. „Pak nastal pro kluka, kterého baví hokej, obvyklý kolotoč. Tréninky, zápasy v žákovských ligách, za dorost a s výborným trenérem Zelenkou v juniorské lize, účast na soustředěních v krajských výběrech,“ vypráví Michálek. S jedním měl jet na turnaj do Kanady, ale tohle přání mu rodiče nemohli zaplatit.

Za to se mu splnil jiný sen – jako brankář vstřelil gól. „To jsme hráli proti dorostencům Mladé Boleslavi. Před koncem jsme vedli, oni chtěli vyrovnat, odvolali gólmana. Při power­play jsem se dostal k odraženému puku a zdálky trefil jejich prázdnou branku. Na něco takového brankář nikdy nezapomene.“


Michálkova trenérská kariéra startovala v době, kdy chodil na střední školu. Už tehdy pomáhal na ledě trenérům s dětmi. Když studoval pedagogiku na vysoké škole, pokračoval v tom a udělal si trenérský kurz. „Přitom jsem byl v druholigovém týmu v Děčíně. Jenže když nám ve škole v posledním ročníku přehodili povinné cvičení a přednášky na odpoledne, nešlo to všechno skloubit. Rozhodl jsem se hlavně dokončit školu. Skončil jsem s chytáním a u ledu zůstal jako trenér dětí. Říkal jsem si, že tím nejlíp vrátím klubu to,co do mě za ta léta investoval.“

I když ve svém okolí slyšel, že to pro trénování dětí nepotřebuje, doplnil si trenérské vzdělání dálkovým studiem na Fakultě tělesné výchovy a sportu. „Jestli má náš hokej mít dobrou úroveň, musí i ty nejmenší vést vzdělaní trenéři. Pedagogiku jsem studoval, ale chybělo mi víc vědomostí o sportovním tréninku a metodice. Hodně mi dalo, že se mnou ve studijní skupině byli bývalí ligoví hráči Beránek se Srdínkem. Také od nich jsem při diskusích o hokeji hodně pochytil. Mnohé se dá využít při trénování dětí i při konzultacích s ostatními trenéry v klubu.“


Jednou za dva roky jezdí Michálek do Švédska, baví se tam s místními trenéry. A také čerpá z kanadských a amerických webů, kde se dají najít informace o trénování dětí. „Ale u nás to neděláme špatně, naší cestou je trénovat ve stanovištích, kde se cvičí šest až osm dětí. Minimálně jedna třetina tréninku musí být zaměřená na hru. Mým mottem je – děti nechodí na zimák učit se hokej, ale hrát si,“ vysvětluje Michálek, který by nejraději s nejmladší kategorií nehrál na výsledky. A někdy na to na turnajích těch nejmladších doplácí.

„V našem týmu točíme čtyřky, trojky. Pak se stane, že je stav 6:5 a trenér pošle schválně na naši slabší trojku svoji nejsilnější, aby dala góly. Pak je to dětem těžký vysvětlit, když vidí, že tam skočí někdo jiný, než měl. Přitom ty nejmenší, šestileté nebo sedmileté, nezajímá, jestli vyhrály nebo prohrály,“ mrzí Michálka, který vidí důvod v tom, žena svaz musí trenéři posílat výsledky z turnajů. „A to je pak žene různě během zápasů s nejmenšími kalkulovat, což mi přijde zbytečné. Navíc jsem si ověřoval, že svaz sice výsledky elektronicky eviduje, ale žádné závěry ani tabulky nedělá.“


Hlavním důvodem, proč Michálek pracuje nejraději právě s nejmenšími, je něco jiného. Tvrdí, že ho nabíjejí pozitivní energií. „Když je nestresujete tím, že jde o výsledek a rozhodně musí zvítězit, na ledě si hrají. Děti jsou úžasně vnímavé. Všechno nové do sebe nasají jako houba. Zlepšují se člověku před očima. Chce to jen chválit je. Nekřičet na ně, když se jim něco nepovede a třeba zkazí přihrávku. Nevadí, příště si dáš pozor,“ dodal na závěr děčínský trenér.

sdílet | Zpět