Tomáš Hruška

Královští Sokoli Hradec Králové, Basketbal

Trenér basketbalu Tomáš Hruška: „Buďte dětem parťákem. Budťe pyšný na každý jejich úspěch.“

Královští Sokoli Hradec Králové je nejen basketbalový klub, ale hlavně parta kamarádů, která spolu aktivně sportuje. Mezi trenéry těchto talentovaných sportovců pak působí Tomáš Hruška, profesí manažer, který však neváhá obětovat svůj volný čas právě dětem. Proto letos patří zaslouženě mezi Top 16 trenérů mláděže v anketě Díky, trenére.

Cesta původního tělocvikáře a speciálního pedagoga Tomáše Hrušky k trénování basketbalu vedla trochu paradoxně přes zaměstnání mimo sportovní život. Poté, co šest let učil, se rozhodl, že půjde zkusit ještě nějaké jiné řemeslo. „Začal jsem ve velkých firmách dělat management a tam jsem se naučil něco, co vlastně vzniklo ve sportu, a to koučink, což mě bavilo s dospělýma v práci.“ Proto si, po patnácti letech, řekl, že by vedení lidí mohl vrátit zase zpátky tam, odkud pochází. „Když vlastně můj syn dorostl do toho věku deset, jedenáct let, tak jsem si řekl, že budu trénovat všechny ty věci, který jsem se naučil v korporacích. A to je pozitivní motivace, vztah mezi trenérem a hráčem, zpětná vazba.“ Dnes basketbal v klubu Královští Sokoli Hradec Králové trénuje již sedm let, má na starosti 25 svěřenců ve věkovém rozmezí 9-11 let.

Trénovat zrovna děti ve volném čase po práci si Tomáš vybral z prostého důvodu. „Někdy je problém s dospělýma, protože nemají dost energie a nemají čistou radost. Nedělám to pro peníze, to by mě nikdo nezaplatil, ale dělám to pro tu čistou radost. Protože jedu z práce a už třeba kolikrát nemůžu, jsem unavenej, vyčerpanej a pak najednou vidím ty kluky, který mají nekonečně energie a radosti a prostě to z nich stříká, tak je to super. Dobíjí mě oni a já jim to vracím.“ Mezi jeho ambice patří aktivní sportovní vyžití dětí, aby netrávily čas u počítače, tabletu a mobilu. „Chci dosáhnout, aby děti měly rády pohyb a třeba i ten basketbal i jako dospělý. Aby věděly, že jednou jejich děti budou potřebovat stejnou podporu, jako dostaly ony.

Basketbal dle Tomáše může v dětství hrát kdokoli bez ohledu na tělesné dispozice. „Je vhodný úplně pro každýho, kdo vnitřně chce. To je klíčový. Měl jsem i třeba šikovný kluky, dobře vyrostlí, měli pevnou postavu, neměli nadváhu, ale nechtělo se jim. Potom tu vnější motivaci můžete vozit v batohu, ale to nestačí. Ten kluk musí chtít sám a to je základní předpoklad. Stačí, když chce a pak jde vše samo.“ S výkonnostními rozdíly se vypořádává po svém. Snaží se spojovat slabší se silnějšími. „Když dáme slabší k sobě, tak oni se vlastně nikdy nezlepší v chytání míče nebo nahrávce. Oni se zlepší teprve až, když jim dá silnější nahrávku silnější hráč a on se pak musí vypořádat s tím, že je to řacha. Takže je točíme. Říkáme si totiž, teď ještě není dobrej, teď je třeba ještě drobnej, ale to je otázka chvíle.“

Do svých tréninků se společně s kolegy trenéry zapojuje osobně a s kluky rád sám soutěží, protože pro ně trénink musí být hlavně zajímavý. Často jej tedy také zpestřuje netradičními hrami. „Čímkoliv, co tu ještě nebylo. Například jsem dostal tašku vršků od pet lahví. Kluky bavilo to sbírat, hledat, pokládat na určená místa a ani si nevšimli, že u toho driblují. A vždycky je baví, když jsou do tréninku zapojení trenéři. Když s nimi běháme, bráníme je, driblujeme, posilujeme atd.“ A jak dle něj vypadá dobrý trénink?„Dobrý trénink je, když všichni odchází s pocitem radosti a naplnění. A je jedno, co dělali. Někdy po zápasech hrajeme jenom fotbálek nebo děláme blbiny přes švédskou bednu. Ale musí odcházet pozitivní, veselí a naplnění energií. Jeden z cílů tréninku by měl být dodej jim sebevědomí, že jsou dobří, poděkuj jim za to, že byli na tréninku.“

Basketbal a obecně sport prý dokáže změnit život. „On jako každý sport dává nějakou pravidelnost a basketbal konkrétně jako týmový sport dává tu kooperaci. My už od malých kluků, kterým by stačilo hrát jeden na jednoho. My je učíme, že je jich tam pět, nahraj to, podívej se, třeba je v lepším postavení. Budeš z toho mít stejnou radost, jako když to dáš sám. To může dát mě jako klukům pak ten pocit v životě, že na věci nejsou sami.“ Jeho cíle proto pochopitelně do značné míry přesahují samotný sport. „Cíle jako trenér mám nejen sportovní, ale i společenské. Rád bych, aby z kluků vyrostli rovní chlapi. Aby rodiče vždycky chválily své děti a neměly na očích ambiciózní kritické brýle. Aby mladí trenéři, co s nimi trénuji a považuji je za sobě rovné zažili tuhle atmosféru a přístup, a dělali to dál stejně nebo ještě líp.“ Tomáš pro děti doslova dýchá a proto nejen nyní slýchá: Díky, trenére!

mh

sdílet | Zpět