Jiří Robovský

TJ Sokol Kolín, Atletika

Trenér atletiky Jiří Robovský: „Moji svěřenci mi dělají radost téměř na každém tréninku.“

Již šestým rokem působí Jiří Robovský jako trenér atletiky u TJ Sokol Kolín. Společně se svými svěřenci rozjvíjí svou filozofii, zohledňující různé zájmy mladých sportovců, a přitom nezapomíná na notné blízké vzájemné vztahy mezi ním a jeho svěřenci. Zvláště proto je letos v Top 16 trenérů mládeže v anketě Díky, trenére.

Když začal v šesté třídě s atletikou, asi netušil, jak moc ovlivní jeho život. Tehdy nastoupil nadějný sportovec Jiří Robovský do sportovní třídy v Kolíně a přes základní, střední školu a dokonce i povinnou vojenskou službu u atletiky coby závodník zůstal. Poté, ve dvaadvaceti letech, však jeho nadějnou kariéru zastavilo zranění, které už nebylo slučitelné s dalším vrcholovým sportováním. Na nějakou dobu se tak ze sportoviště vzdálil, ovšem toto neštěstí vzal jako správný sportovec jako příležitost k rozvinutí svého trenérského potenciálu. „Když tak nějak uzrál čas, tak jsem se sem zase vrátil už jako v roli trenéra, protože jsem měl pocit, že za ty roky, co jsem tu atletiku dělal, tak jsem to chtěl zase předat někomu dál a třeba vychovat i někoho lepšího než jsem byl já.“

Dnes se po šesti letech v roli trenéra stará o příbližně 30 svěřenců ve věkovém rozmezí 11 až 13 let. Za tuto dobu rozvinul v oblasti trénování dětí svoji filozofii čítající dvě základní cesty rozvoje. „První cesta je za úspěchem v tom samotným sportu, kdy se snažím v nejlepším svém svědomí ty děti trénovat tak, abych je dokázal připravit jednou na tu velkou světovou atletiku,“ svěřuje se a přidává: „Druhá cesta je, aby i získaly lásku ke sportu, ať už se v budoucnu samotnou atletikou nebudou zabývat, budou dělat jiný sport i třeba v rámci své rodiny nebo se svými kamarády. Tak aby měly dobrý vztah ke sportu a nebály se pohnout kdekoliv a kdykoliv.“

Atletiku hodnotí Jirka jako specifický sport. „Atletika je o maximálním výkonu v té nejkratší době. Tam je potřeba se koncentrovat v jeden okamžik na perfektní pohyb, takže i pro spoustu neznalých atletiky to vypadá, že tady furt tak postáváme a poleháváme, ale právě to je způsobeno tím, že se vždycky soustředíme na ten maximální výkon.“ Dobrý trénink je dle Jiřího takový, když všichni odejdou po čtyřech domu. „Kvalitně provedený trénink je, když se ty děti naučí nějaký nový pohyb a zase je to posune trochu v těch jejich pohybových schopnostech dopředu.“ Baví jej pozorovat radost dětí z dosažených výkonů. Tu největší radost ale má, když svěřenci poctivě chodí i v zimě na venkovní tréninky, což je důkaz, že je tréninky baví.

Tréninky obohacuje o spoustu prvků, aby nehrozil stereotyp a děti neztratily o trénink zájem. Velice se mu osvěčuje probudit mezi dětmi soutěživost. „Jelikož se mi poštěstilo a všichni moji svěřenci jsou relativně dost soutěživí, takže řekněme, že nějaká překážková dráha formou štafet je dost rozpálí, když se povzbuzují navzájem a chtějí zvítězit. To vždycky zapomenou na bolest a jdou prostě do plnejch.“ Svěřenci na něm obdivují jeho smysl pro humor a daleko proto nechodí k hláškám typu: „I moje babička to umí líp“, atd.

Nejen toto je důvodem, proč Jirku jeho svěřenci obdivují. „Dokáže hodně povzbudit a vždycky nám řekne, co děláme za chyby a vždycky nás opraví a pomáhá nám v tom,“ vyzdvihují Jiřího jeho svěřenci opakovaně. A právě pro tento přístup a vzájemnou vazbu mu mladí atleti a atletky vzkazují: „Díky, trenére!“

mh

sdílet | Zpět